3. kapitola

20. května 2012 v 18:38 |  Vampwolf
"To ne" řekl, když se přestal smát.
Chtěla jsem, aby se ještě smál. Znělo to překrásně.
Já jsem tak chtěla domů. Zase se ve mně rozzuřilo tornádo, jak říkala babička, když jsem za ní ještě jezdila. Pak ale teta neměla čas jezdit autem až do New Yorku a neměla peníze na letadlo.
"Jak se teď sakra dostanu domů? Hodíš mě na letiště nebo tam mam chytit taxíka bez peněz a bez mobilu?"
Konejšivě se na mě podíval a pohladil mě po vlasech.
Neucukla jsem. Bylo to tak příjemné.
Pak se ten pocit ale rozplynul, protože jsem si uvědomila realitu. Odstrčila jsem ho a on se na mě ublíženě podíval.
"Nemůžeš jet domů."
"A to jako proč? Jak mě chceš donutit, abych tady s tebou zůstala?" To je ale blbost. Buď si ze mě někdo udělal nějaký pitomí halloweenský vtípek…
"Kdo tohleto vymyslel?" Jak jsem mohla být tak pitomá?!
"Cože?" Zeptal se nechápavě.
"Děláš si srandu, ty mě neposloucháš?"
"Ale to ano, poslouchám tě, akorát nemám ponětí, o čem mluvíš." Řekl to tak přesvědčivě. Skoro bych mu uvěřila.
"Jestli tohle není nějakej vtípek, tak co tady teda dělám?"
"Měla bys splnit svoje poslání." Taková stručná odpověď. Ale kdo se v ní má vyznat?
"Vážně?! Ale jaký je to, proboha, poslání?"
"To ti momentálně nemůžu říct." Tohle už je totálně ujetý. Bavím se s nějakým bláznem v pokoji, kde bydleli moji už mrtví rodiče. Vzdorovitě jsem se mu podívala do očí. Vyrovnaný výraz. Co to je za člověka, co si dokáže za každých okolností udržet vážný výraz? Musím odtud vypadnout.
A tak jsem se rozběhla ke dveřím. Ale on tam byl. Opíral se o dveře, čelem ke mně.
"Co to sakra…?" Byla jsem zmatená.
"Nedostaneš se odsud" Odpověděl stručně, vzal mně do náručí a rychlostí blesku jsem přistála na gauči.
"Jestli odsud teda nemůžu odejít, tak co máš v plánu?"
Místo, aby mi odpověděl, se radši vyhnul odpovědi.
"Kolik je hodin?"
"No, já nevím. Sebral si mi telefon, pamatuješ? Takže ti tady pomoct nemůžu." Bože, já tady mluvím o tom, že mě unesl a on se ptá na čas!
Začal se přehrabovat v mojí kabelce a vytáhl mobil. Můj mobil. Dostala jsem ho k Narozeninám.
"Hej, je to můj mobil, nemůžu se na něj kouknout sama? Určitě s ním umím zacházet líp."
Podíval se na mě s pohledem: to si snad děláš srandu.
"Půl devátý. Takže teď tady počkáš, já se do hodiny vrátím."
"Cože? A co podle tebe mám dělat?"
Přešel ke gauči a pohladil mě po vlasech.
"Skus usnout." Dal mi pusu na čelo a byl pryč. Bylo to jako by se vypařil. Prostě zmizel. No tak, Lilly, si unavená. Možná bys fakt měla jít spát. Nic nezkazíš, když to zkusíš.
A fakt se mi začaly zavírat oči.
Snad se mi nebudou zdát hnusné sny…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 XD XD | 14. června 2012 v 14:13 | Reagovat

je to z naky knizky??? :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.