2. kapitola

11. března 2012 v 16:59 |  Vampwolf
"Už jsi vzhůru?" zaslechla jsem nad sebou.
Uslyšela jsem nad sebou hlas. Pomalu jsem otevřela oči.


Na okamžik jsem si myslela, že jsem v nebi. Přede mnou totiž stál anděl.
Pak mi podrobnosti zapadli do sebe… to je ten kluk z tělocvičny. Už už jsme otevírala pusu, abych začala křičet, ale on byl rychlejší a položil mi ruku na pusu. Br. Byla studená.
"Tady by ti to nijak nepomohlo."
Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Byla jsem v nějakém pokoji, který mi připadal celkem povědomý: Zdi barvy levandule, starý nábytek z třešňového dřeva, malá kuchyňka, příjemná pohovka…
"Kde to jsem?"
"V New Yorku" odpověděl s úsměvem, který mi bral dech.
Ještě jednou jsem se rozhlédla po pokoji.
No to snad ne! Byl to byt, kde jsem bydlela jako malá. Po smrti rodičů jsem se přestěhovala do Tacomy za mojí tetou Sue.
Ruka mi vystřelila do kapsy k džínům. Prázdná…
"Tys mi vzal mobil!" obvinila jsem ho.
"Promiň, nemohl jsem riskovat, že budeš dělat hlouposti"
Vyskočila jsem. Jestli mi ho nedá sám, vezmu mu ho.
Zamotala se mi ale hlava, takže jsem začala padat do neznáma. Naštěstí mě zachytily jeho silné ruce.
"Pozor-ještě si něco uděláš"
Tohle nebylo dobrý. Cizí kluk, OK, je krásný, ale…stejně je cizí. Musí mě nechat jít. Přece mě tady nebude držet jako zajatce. Aspoň doufám. Nesmí.
Ale jak mu v tom můžu zabránit?
"Teta mě bude hledat!" vyhrožovala jsem mu.
"Opravdu?"
"Proč ne? Má mě ráda a…proč si myslíš, že ne?" byla jsem zmatená, co jí udělal?!
"No, asi tě bude zajímat, že já jsem v podstatě nebyl ten, kdo tě shodil."
"Ehe?"
"Jeden kluk vylezl z kostýmu vlka, všichni to brali jako Halloweenskou srandu."
"No jo, ale jak jsem se dostala sem? A jak to mojí tetu odradí od hledání mě?" skočila jsem mu do řeči.
"Nepřerušuj mě. Potom jsem do dveří přišel já, nechápu, proč na mě všichni civěli…no, prostě jsem řekl, že tě odnesu domů a bylo to. Nechali mě, ani jim to nepřišlo divný.
Pak jsem tvým mobilem napsal tetě, že už toho máš dost a že jedeš domů. Do tvého pravého domova. A taky, že ti chybí babička z New Yorku. K tomu všemu sis našla kluka, který jede s tebou."
"Tos neudělal!" To přece nemohla být pravda.
"Bohužel jo"
"Ne! A proč bych ti za to stála?"
"Za co, prosím tě?"
"Hele, nedělej blbého! Přece za ten únos!"
"Ale já tě neunesl" bránil se.
"A co tady asi dělam? Snesl se někdo, kdo mě sem přemístil a ty ses objevil vedle mě?" plácala jsem páté přes deváté.
"Přece tě chráním" odpověděl, jako by to byla samozřejmost. "Proč bych to jinak dělal?"
"A před čím prosím tě? Před tetou nebo před zombie?"
Smál se. Ale jak nádherně!
"Ty se mi směješ?"
"Promiň, když…" okamžitě se zase uklidnil. "Umíš hezky improvizovat." Pochválil mě.
"Tak proč tady sakra jsem? A jak se vlastně jmenuješ?" Rozčílila jsem se zase. Vyskočila jsem z gauče. To byl ale nápad! Zase se mi podlomila kolena a on byl zase pohotoví a chytil mě.
"Posaď se" řekl tak, že se s ním nedalo smlouvat.
Posadil se vedle mě a začal.
"Jmenuji se Rob a jsi tady, abych tě chránil před jedním bláznem."
"Aha! No tak ty mě hodláš chránit sám před sebou? Před úchylem, kterej unáší nevinný holky z Halloweenskejch večírků?"
A on, Rob dostal záchvat smíchu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.